Rozhovor o Radosti, Smutku a kultuře nejen na Žižkově

Kde se vzal Žlutý Karavan a jak se mu líbí u Radosti?

Žlutý karavan je projekt, který se stará o kulturní obživu míst jako je Park Radost. Původní myšlenka byla předělat karavan, který jsme dostali od babičky, a otevřít si takové pojízdné kulturní okénko. To se rozjelo v několikadenní akce se stovkami návštěvníků a zajímavými kapelami –  a naše ambice míří ještě dál. Popravdě, na začátku se nám trochu smáli, že jsme chtěli něco dělat v tomhle nechvalně známém parku, ale i díky pomoci security můžeme fungovat a lidé mají radost, že se tam nejen nemusí bát venčit psy, ale dokonce i sami v klidu posedět. Z druhého úhlu pohledu bychom chtěli dodat, že nejsme jen „gentrifikátoři”, kteří vyčistili park – problém lidí žijících na ulici nezmizel. Alespoň malým krokem z naší strany je to, že jsme zaměstnali člověka, který v tomhle parku žil.

‍Co je pro vás inspirací? Existují podobné projekty i v zahraničí?

‍Zahraničí je určitě inspirací – celá myšlenka vznikla při putování po Lisabonu, kde jsme pozorovali, jak veřejný prostor vzkvétá. Konkrétnější inspirací nám je například berlínské studio Raumlabor, které se stará o lokální revitalizaci skrze různé komunitní projekty. Žlutý karavan se snaží o něco podobného ale více uvolněnou formou. Má svoje vlastní publikum a když přijedeme na nové místo, tak tihle lidé hned vytvoří základnu. Žižkov je to průtokové místo, kam se místní učí chodit pravidelně – na kafe, pivo, koncert nebo pokec.

Co se skrývá za názvem baru Smutek a jak je spojený s Radostí?

Dům Radost se nedávno rozrostl o Park Radost a my jsme chtěli vytvořit trochu kontrastu. Smutek je základem našeho emočního spektra, o kterém nikdo moc nechce mluvit a raději si ho schováme „na doma”. My si myslíme, že radost je rychlá, krátká a silná emoce, kdežto smutek je součástí transformační strategie lidské psychicky – podnět pro změnu. Snahy o radost je v kapitalistické společnosti všude až moc, my se alespoň názvem snažíme o protiváhu téhle obecně platné přetvářky. V podstatě kopírujeme, jak to na světě funguje – radost se doplňuje se smutkem.

Z čeho máte – co se týče kulturního života v Praze – radost, nebo naopak smutek?

Začněme tím, co nás spíše rozesmutní. Nelíbí se nám, jak v Čechách funguje ekonomické zázemí divadelní scény, když ji porovnáme s našimi sousedy jako je Rakousko a Německo. Ochotnické podmínky a mentalita, která je hluboce zakořeněná v naší kultuře už od národního obrození, nám nutí představu, že se divadlo dělá skoro zadarmo. U filmu se to už povedlo dorovnat, ale u divadla to takhle funguje pořád. Ve Zkáze Dejvického divadla je přesně tohle vidět. (Minisérie České televize, pozn. red.) Namátkou jeden z projektů, který se snaží tohle dělat jinak, a který nás baví, je pop up opera Run OpeRun.

Odkazy na další projekty, které nás baví: MAK!, Dejvická Klubovna, Přístav 18600, Long Island, Invalidovna, Kasárna Karlín, Burza4.

Jak se „obyčejní lidé” mohou podílet na zvelebování veřejného prostoru?

‍Je dobré vědět, že když se nám líbí nějaký projekt, jako třeba bar Smutek, můžeme o tom napsat politikům z radnice a magistrátu, a dát tak najevo pozitivní ohlas, což je důležité. Obecně si myslím, že lidé málo komunikují s politiky, které si zvolili za své zástupce. V Čechách platí, že jsou lidé zalezlí spíše doma a málo se chodí socializovat ven. Třeba ve Španělsku jsou lidé mnohem víc na ulicích, kde tráví čas spolu. Naštěstí už i tady to začíná být trendem, který se postupně propisuje do veřejného prostoru. Měli bychom se o svou čtvrť starat tak, abychom se v ní cítili jako doma – a Praha je k tomu ideální – tak pojďte všichni ven!

Co vy a Žižkov – v čem pro vás tkví genius loci této čtvrti?

Žižkov je pro nás jedním slovem překvapení. Jednoduše nás ta čtvrť baví tím, že se tu furt něco děje. Nekonečná studnice jedinečných příběhů – občas jako z jiného vesmíru – a takových míst už je v Praze, bohužel, čím dál tím méně. Takže s trochou nadsázky řečeno: to, co už není ani na Letné, zůstalo ještě na Žižkově.

Mají podle vás domy duši?

Přijde mi zajímavé, jak mají lidé spojené emoce s konkrétními domy. S Radostí, nebo tedy spíše s Domem odborových svazů, je stále spojené období normalizace. Předsevzetím celého projektu revitalizace je jeho očišťování od nánosu, který zakrývá funkcionalistickou čistotu domu postaveného ve 30. letech (budova byla postavena v letech 1932 – 1934, pozn. red.). Lidi kolem něj jezdí do práce a berou ho jako šedou hmotu, která v nich vyvolává spíše depresi. My ho můžeme ukázat v jiném světle, skrze barevnější filtr. Obecně bychom lidem doporučili se více soustředit na duše domů a plně vnímat prostor, ve kterém se pohybujeme. Budou pak překvapení z té rozmanitosti a krásy, stejně jako to máme my s Radostí.

Co mi povíte o spojení Radosti – Přítomnosti – Smutku?

Tento projekt se realizuje za spoluúčasti Aerofilms s.r.o. Kino Přítomnost by měl být jiný typ kina, něco jako Royal na Vinohradech. Všechno je propojené tak, že se celý areál Radosti rozrůstá do ještě větších rozměrů jak plošných, tak kulturních.

A otázka na závěr. Na co se ještě můžeme těšit v Baru Smutek?

U nás se děje pořád něco, spíše je těžké najít den, kdy nic nepořádáme, takže nás určitě taky sledujte na Facebooku a Instagramu. V Parku Radost nás najdete minimálně do půlky října.