Studio püree - 3D oděvy jako úspora času i materiálu

Stejně jako je pro výrobu kvalitního pyré zapotřebí dodržovat jednotlivé kroky s pečlivostí, tak i Martina s Kateřinou věnují maximální pozornost každé části tvůrčího procesu - od počáteční rešerše až k finálnímu výstupu. 

Sešli jsme se s nimi v jejich ateliéru a popovídali si o jejich tvorbě i plánovaném kurzu digitálního navrhování, který se tady v Domě RADOST uskuteční o víkendu 4.-5.2.2023.

‍

‍

Společně jste se jako püree začaly prezentovat teprve loni. Jaká byla cesta k vlastnímu studiu a kanceláři u nás v RADOSTi?

Kateřina: S püree jsme začaly loni v dubnu. Obě máme vystudovaný design oděvu na VOŠON, kde jsme se také potkaly a vždy spolu chtěly něco tvořit. Hned po škole jsme ale obě sbíraly zkušenosti na stážích a nějak se k nám z ničeho nic dostala příležitost přičichnout k využití 3D designu v oděvním průmyslu. Zaujalo nás to a chtěly jsme se v tom dál zlepšovat, ale taky k tomu přistupovat po svém a dělat krásné věci. Ukázalo se, že pokud chceme budovat nějakou vlastní vizuální identitu a pojmout to komplexně, musíme se osamostatnit a prostě to dělat jen samy dvě.

Martina: A tak jsme se dostaly do Domu RADOST. Bylo to přes naší spolužačku Annu Tran. Ta u vás má ateliér v druhém patře, párkrát jsme tu za ní byly a oslovilo nás, že je to unikátní prostor v centru a velikost kancelářské jednotky je pro nás tak akorát. Ani málo, ani moc.

Kateřina: Mě zase hrozně baví, že je tady taková všehochuť nájemníků. Když se člověk podívá na jiné prostory, ať už hledá kancelář nebo ateliér, většinou narazí na specifickou skupinu jednotně zaměřených lidí, třeba jen na malíře nebo jen na designéry. A to se mi líbí na RADOSTi, že je tady všechno a člověk vlastně neví, na koho narazí na chodbě.

Na svém webu prezentujete svou tvorbu jako novou možnost rozšíření módních kampaní. Myslíte, že budoucnost módy je právě v digitálu?

Kateřina: Ne tak úplně, nabízíme to jako nové ztvárnění celé kampaně. Pořád ctíme řemeslo, ať už ruční šití nebo klasickou fotografii a video. 

Martina: Ano, ale do určité míry. 3D do oblasti módy přináší mnoho nových možností v rámci propagace a optimalizace kreativního procesu, což je super. Určitě ale nemůže nikdy plně nahradit kontakt s fyzickým materiálem nebo klasickou fotografii. 

Kateřina: Vidíme v tom budoucnost, protože technologie se hodně posouvají dopředu a stávají se součástí módního světa. My máme nicméně moc rády kontakt s fyzičnem a nemůžeme říct, že tohle je pro nás jediná možná cesta a všechno musí být v digitálu. Rozhodně se nesnažíme tvrdit, že tahle část jde úplně odsunout a kompletně ji nahradí digitál. To si určitě nemyslíme.

Martina: Naopak právě kombinace tradičního řemesla a nových médií je to, co je atraktivní a může oslovit módní tvůrce. Přesně to jsme si vyzkoušely s Aničkou Tran, která je designérka pracující čistě manuálně. Společně jsme navrhly čtyři modely ve 3D, které se až poté převedly do fyzické podoby. Díky tomu, že šaty vznikaly a byly navrženy digitálně, bylo možné eliminovat šití vzorků, které jsou nedílnou součástí tradičního procesu navrhování oděvu. Ve 3D je možné skvěle zpracovat například umístění kapes nebo pracovat s objemem sukně, takže se pak může rovnou ušít už finální produkt. Anně jsme tak exportovaly hotový oděvní střih (šicí vzor), na základě kterého mohla rovnou ušít první prodejní vzorek.

Kateřina: Když při tradičním navrhování vzorujete nějaký nový typ oděvu, je potřeba vyrobit prototyp u každé drobné změny, jako je například pouhé posunutí kapsy či změna délky. Ušití takového nového oděvu pak trvá i několik hodin, zatímco pro nás to v digitálu znamená 5 minut a podstatnou úsporu fyzického materiálu.

‍

Takže nabízíte značkám možnost vytvořit a propagovat produkt ještě před tím, než ho musí vyrobit fyzicky, tedy jdete proti principům klasické konfekce. Dá se tedy říct, že je to cesta k teď hodně zmiňované udržitelnosti?

Martina: Určitě! Těch účelů, ke kterým se dá digitální móda využít, je však celá řada. Není to jenom tahle zjednodušená cesta k fyzickému produktu, ale ten produkt může současně existovat třeba jenom v digitálním světě. To pak není designér vůbec nijak omezen a může se vyřádit. Nemusí brát v potaz fyzikální zákony ani vlastnosti materiálu. Dá se tedy využít jako nástroj kreativního vyjádření nějakého konceptu, který doplňuje pak už samozřejmě umírněnější fyzickou kolekci. V zahraničí je to běžně využívaná praxe a mnohé oděvní společnosti mají dokonce vlastní oddělení, zabývající se právě 3D zpracováním oděvů. U nás se s tím teprve seznamujeme a pro mnohé je to odvětví zahalené tajemstvím.

Kateřina: Já si ale myslím, že to je prostě přirozený vývoj. Když se člověk podívá na jakékoliv jiné odvětví, tak tam je 3D (design) už nedílnou součástí a přirozeně předchází vývoji nových produktů. To teď proniká i do módního průmyslu. Pro mě je to přirozené, ale chápu, že pro člověka laika je to úplné sci-fi. Je to pochopitelné obzvlášť u lidí, kteří neznají ani ty tradiční výrobní postupy a neumí si představit, co všechno návrh a následné šití oděvu obnáší. Proto se snažíme šířit osvětu.

‍

Konstatovaly jste, že stejně jako jste vy začaly před necelým rokem, je i celá aplikace 3D designu v módě u nás teprve v plenkách. Jak tedy teď probíhají vaše spolupráce se značkami? Musíte je samy aktivně oslovovat nebo zatím čerpáte z kontaktů například ze školy, jak tomu bylo u Anny Tran?

Martina: 3D je poměrně široký a komplexní obor a my jsme opravdu v začátcích a učíme se za pochodu. Bylo pro nás také důležité vybudovat si nějaké portfolio a sjednotit si vizuální identitu studia püree. Měly jsme ale štěstí, protože doteď se nám lidé ozývali sami od sebe. Samozřejmě máme vytipované nějaké tuzemské i zahraniční značky, které se chystáme aktivně oslovit samy, ale cílem samozřejmě je, abychom byly tak dobré, že budou ty nabídky chodit k nám.

Kateřina: Jsme v začátcích a znalostmi asi nemůžeme konkurovat lidem, co se ve 3D světe pohybují třeba už 20 let. Takový člověk má na druhou stranu sice precizně zvládnutou technologii, ale nezná tak dopodrobna oděv ani materiály a neví, jak to udělat uvěřitelně. Přijde mi, že je v tom klasickém 3D ustálený nějaký vizuální stereotyp vycházející hodně z high-tech a robotismu a od toho se snažíme úplně odchýlit. Rozhodně nechceme dělat kyborgy a robotické avatary se světýlky. Naše síla je v našem osobitém (realistickém) vizuálním jazyce.

O vašem vizuálním stylu mluvíte jako o přidané hodnotě, ale stejně jste se rozhodly dělat kurzy pro veřejnost, kde budete zájemce učit 3D design vycházející z toho, jak to děláte a umíte vy. Není to trochu kontraproduktivní? ‍

Kateřina: My kurzy děláme rády, protože většinu času moc nemluvíme a jenom koukáme do počítačů. Je příjemné s lidmi mluvit a to know-how někomu předat. Navíc, jak jsme již zmiňovaly, není to unikátní znalost a v módním průmyslu je to poměrně rozšířené. Na našem kurzu se dozví, jak lze pracovat v modelovacím programu, což budeme demonstrovat na základních oděvech, které studentům dodáme. Naučí se, jak ve 3D prostředí tu věc sešít, modifikovat, jak texturovat, měnit barvy a jak je finálně exportovat. Na zpracovávání komplexních témat a kampaní to ale určitě nestačí, na to je třeba delší čas a chuť se tomu věnovat.

Martina: Absolvent našeho kurzu bude vědět ty hrubé základy a jak se v programu orientovat, stačí mu navíc běžný počítač a myš s (třemi tlačítky nebo) kolečkem. Podobné kurzy jsme už v minulosti dělaly právě i na UMPRUM a učily jsme i na střední škole.

Proniká tedy 3D modeling oděvů už i do výuky módního návrhářství?

Martina: No my se snažíme, aby pronikalo. Já sama bych v dobách studií tento nástroj velmi ocenila. Na škole po studentech chtějí často zkušební modely, které se musí šít z reálného materiálu, což může být docela velká finanční zátěž. Program na 3D design by tak mohl být skvělý studijní nástroj. Naráží to ale často na zkostnatělost vzdělávacích struktur a neochotu škol investovat do akademických licencí. Proto i my děláme spíše intenzivní jednorázové workshopy, kvůli kterým se nemusí měnit osnovy.

Kateřina: Tady u nás je výuka v 3D programech na školách v plenkách, v zahraničí je to velmi často součástí běžné výuky. (Tady u nás zase trochu zaostáváme, protože v zahraničí už je tohle součástí výuky běžně.) Tak snad je to jen otázka času, než se to dostane k nám. Já sama jsem studovala v Dánsku, kde jsou v tomhle velmi progresivní a navíc univerzita, na které jsem studovala, spolupracovala s velkou oděvní firmou, čemuž ta výuka byla i přizpůsobená. Absolventům to tak výrazně zvyšovalo uplatnitelnost na trhu práce, do jisté míry si oděvní firmy vychovávaly budoucí zaměstnance.

Martina:  Tam je opravdu ta provázanost s průmyslem o dost větší než u nás, tady školy více dbají na individualismus a nechávají studenty tvořit, což ale nemusí vždy znamenat snadnější uplatnění.

Kateřina: V Dánsku nás proto hodně učili i tu technickou část, kterou člověk potřebuje pro průmysl jako takový, zatímco během studia v Česku jsme se hodně učili to samotné šití (za což jsem velmi ráda), ale nemyslím, že by mě to tolik připravilo na praxi (a kontakt například s většími značkami.)

‍

Pokud byste si také chtěli vyzkoušet 3D design oděvu, přijďte první únorový víkend na kurz, kde Vás Martina s Kateřinou provedou základy designování v CLO, nejpokročilejším 3D softwaru svého druhu.

Více informací o kurzu a benefitech digitální módy najdete na studiopuree.com/courses. 

 ‍