Jedenáct pater a padesát dva metrů. Tak málo stačilo v půlce třicátých let k tomu, aby se o novostavbě Všeobecného penzijního ústavu na Žižkově mluvilo jako o mrakodrapu. To by se mraky musely válet opravdu hodně nízko... Ale ruku na srdce, i oněch padesát metrů výšky znamenalo za první republiky významný stavební pokrok.
Stavitelé ve svých snech odjakživa toužili dosáhnout nebeských výšin. V tomto ohledu jim byla ideálním investorem církev, která už od románských dob nechávala stavět kostely s vysokými věžemi. Padesátimetrovou výšku se tak podařilo zdolat Petru Parléři už ve 14. století při stavbě jižní věže katedrály sv. Víta. V ní byste však těžko hledali takový komfort jako v nejvyšším patře Všeobecného penzijního ústavu (VPÚ).
K výstavbě nového ústředí se VPÚ odhodlalo v průběhu dvacátých let. Do té doby instituce sídlila v paláci na Rašínově nábřeží, který vznikl pouhých deset let předtím. Nicméně prudký nárůst počtu pojištěnců vyžadoval náležitou protiváhu na straně úředníků. Velmi záhy proto podskalská adresa začala praskat ve švech a bylo nutné přestěhovat se do většího. To ovšem znamenalo něco většího nejdřív postavit.
Utajený pražský kompas
Vhodným místem pro nové ústředí se ukázala žižkovská parcela na místě někdejší Rajské zahrady. Až do dvacátých let tu stávala První žižkovská obecní plynárna, která zásobovala svítiplynem pražské pouliční kandelábry. Ovšem krátce po dostavbě moderní plynárny v Michli se její žižkovská předchůdkyně poroučela k zemi. Zplanýrovaný pozemek následně hledal nové využití, což hrálo do karet VPÚ.
Penzijní ústav zmíněnou parcelu zakoupil a následně vyhlásil neveřejnou architektonickou soutěž, do které pozval omezený počet tvůrců. O soutěži se však záhy dozvěděl mladý architektonický tandem Josef Havlíček a Karel Honzík a požádal, zda by se nemohl také zúčastnit. Bylo mu vyhověno, což se s odstupem ukázalo jako šťastné rozhodnutí. Dvojice H+H totiž do soutěže vnesla progresivní uvažování a moderní tendence.
Zatímco v zadávacích podmínkách soutěže bylo uvedeno, že sídlo má mít podobu domovního bloku, Havlíček s Honzíkem toho nedbali. Natruc zvolili křížový půdorys a povytáhli budovu o několik pater nad úroveň okolní zástavby. A světe, div se, v soutěži vyhráli první cenu. Zhrzení konkurenti okamžitě spustili povyk, že takové jednání není fér, protože došlo k porušení soutěžních pravidel. Zadavatel si z toho však těžkou hlavu nedělal a podle hesla: „Já platím, já rozhoduji,“ prosadil svou. A udělal dobře.
Třebaže oběma architektům nebylo v době soutěže ani třicet let, ukázali zdaleka největší fištrón. Inspirovali se soudobou tvorbou Francouze Le Corbusiera, který prosazoval maximální účelnost a racionalitu staveb. Zároveň volal po co nejlepším využití přirozeného světla, čemuž podřizoval jak půdorys, tak uspořádání oken. Havlíček s Honzíkem mu byli pozornými žáky. Dům s křížovou dispozicí narýsovali právě proto, aby do všech 700 projektovaných kanceláří přivedli denní světlo. Bez zajímavosti není ani skutečnost, že jednotlivá křídla jsou orientovaná v severo-jižní, respektive východo-západní ose. Díky tomu budova funguje jako nenápadný kompas uprostřed Prahy.
Dvě patra ubrat
Moderní prvky prostupovaly celou budovou. Pásová okna umocňovala osvětlení kancelářských prostor, centrální schodiště doplněné několika výtahy usnadňovaly pohyb i orientaci v budově. Ale především se jednalo o první plně klimatizovanou budovu v tehdejším Československu. Použitím vzduchotechniky se mělo minimalizovat otvírání oken, protože nedaleké nádraží bylo velkým zdrojem kouře a popela. Ze stejného důvodu byla budova opatřena keramickým obkladem, který umožňoval snadnější údržbu.
Ještě před zahájením stavby došlo k několika dílčím přepracováním projektu. Původně navrhovaná ocelová nosná konstrukce byla ve finále z bezpečnostních důvodů nahrazena železobetonovou. A Havlíček s Honzíkem museli stavbu snížit o dvě patra, což jí však neubralo nic z její monumentálnosti. Stavba začala na apríla roku 1932 a po dvou letech se mohli začít stěhovat pojišťovací úředníci.
V době svého vzniku se jednalo o nejmodernější administrativní centrum v Praze. Konkurovat mu mohlo pouze holešovické ústředí Elektrických podniků hl. m. Prahy, které vyrostlo ve stejné době. Obě budovy mají dodnes mnoho společného a s trochou nadsázky by se daly označit za sourozence. A to přesto, že „kachlíkárna“ na Vltavské vznikla v myslích jiné architektonické dvojice – Adolfa Benše a Josefa Kříže.
Ale vraťme se zpátky na Žižkov. Při slavnostním otevření nového sídla VPÚ nejspíš nikdo netušil, co se odehraje během příštích let. Úřednickou rutinu nejdřív narušila druhá světová válka. Následoval komunistický puč v roce 1948 a masivní znárodňování, které se nevyhnulo ani Všeobecnému penzijnímu ústavu. Systém důchodového pojištění převzal na svá bedra stát, takže do budovy se nastěhovala Revoluční odborové hnutí. Původní tři písmena nad hlavním vchodem proto nahradila nová zkratka ROH.
Odborové svazy sídlí v žižkovském mrakodrapu dodnes, třebaže ze svého názvu po roce 1989 odstranily slovo „revoluční“. Jejich bezmála sedmdesátiletý podnájem se však blíží ke konci. V loňském roce se totiž novým majitelem budovy stala společnost Dům Žižkov, a.s., která do ní chce vrátit život – revitalizovat ji a zpřístupnit veřejnosti. Zanedlouho tak funkcionalistický klenot opět zazáří ve vší kráse.
