Každého, kdo v následujících týdnech vyrazí do domu Radost za prací, k lékaři nebo jen tak rekreačně, přivítá ve vstupní hale kromě vůně kávy a funkcionalistického interiéru také výstava Aleše Brázdila TRANCE.
Ačkoliv Aleš Brázdil (*1983) absolvoval na AVU ateliér klasickýchmalířských technik profesora Zdeňka Berana, odráží jeho obrazy každodennost digitálníkultury. Ve své tvorbě totiž nepracuje spřímým předpisem reality, alepoužívá jako předlohu momenty zdigitálních záznamů, které jsou specifickésvou rozložitelností na jednotlivé body, pixely, rastry apod.
Sám ale dle svých slov dlouho netušil, kam svou tvorbu zařadit.„Já vlastně dlouho nevěděl, co dělám, nebo jak to pojmenovat, protože teoreticia profesoři, kteří se malbě věnují, většinou svět internetu a nějakou digitálníkulturu vůbec nereflektují a berou v potaz pouze to, co se dělo do začátku 90.let,“ vysvětluje Brázdil. Na rozdíl od jeho tehdejších akademickýchmentorů ho totiž pestrost devadesátkové kultury pohaněné novými a stáledostupnějšími technologiemi fascinovala. „Silně mě ovlivnily například Gondryho klipypro the Chemical Brothers a fotografie Richarda Kerna, který dokumentoval punkovouscénu kolem Sonic Youth a proslul focením aktů. Silnou roli hrála taky asijskákultura, anime nebo třeba japonské punkové filmy. Přitahovaly mě různé městské subkultury a elektronická muzika,“ jmenuje Brázdil hlavní zdroje inspirace. Hudební a taneční kultura na přelomu milénia totiž podle něj nese jistou existenciální výpověď, kterou pak uchovávají i fotografie a videa, jež je zachycují. Právě médium videa navíc Brázdil označuje za současný jazyk, kterým se lidé vyjadřují každý den. Transformace videa do malby mu proto přišlapřirozená.
Své obrazy dělá jednoduché, tak aby je nezatěžovaly nějaké zbytečné obaly významů okolo. Přiznává ale, že i tak mají jeho díla více vrstev. „Myslím, že když lidé vidí moje obrazy, tak hned poznají nějaké postavy a figuraci. Pro mě je ale spíš otázkou, jestli odhalí právě to digitálno, které tomu předcházelo. Je to asi trochu generační. Mám pocit, že mladí lidé to většinou poznají, ale těžko říct, jak to vnímají ti starší. Ti mě totiž většinou přirovnávají ke Gerhardu Richterovi, ale jeho tvorba je podle mě někde úplně jinde,“ vysvětluje.